Božena Vicherková

Narozena 18. ledna 1902 Křivsoudov u Dolních Kralovic, zatčena dne 3.7.1942, popravena 24.10.1942.

Vězněná na Pankráci (vyslýchaná v Pečkárně) a v Terezíně. Na konec převezena do Mauthausenu, kde byla popravena v plynové komoře dne 24. října 1942.

K trestu smrti odsouzena stanným soudem v Praze rozsudkem ze dne 19. září 1942. Avšak v propašovaném dopise s datem 12.10.1942 B. Vicherková sděluje, že k soudu ještě nedošlo, z toho možno soudit, že byla popravena bez soudu.

Děti vychovávaly sestry Boženy - Lída a Máňa jednak v Křivsoudově, jednak v Praze Kobylisích, kde Jana začala chodit do školy. Děti, dvě dcerušky, Jana a Božena, měly v době zatčení 4 r. 11 měsíců a druhá 2 r. 3 měsíce.

Důvod zatčení: napomáhání parašutistům a při útoku na Heydricha (spolupracovala s kpt. Morávkem a pplk. Mašínem).

POSLEDNÍ DOPIS

Boženy Vicherkové z Terezína 12.10.1942.

Moji nejdražší,

Píši Vám po tak dlouhé době a krušné době. Vzpomínky, které k Vám zalétají, nemohu ani vypsat. Zmocňuje se mě úplně zmatek ze štěstí, že mohu Vám nekontrolovatelně pár slov napsat. Je toho hodně, co chci vědět a začnu hned, než začnu psát o sobě, jak stojí věc s advokátem Vochočem: nešlo-li nic v té věci dělat, napište: strýc doktor vůbec neordinuje, jsou-li však učiněny kroky a peníze složeny, napište: strýc doktor bude ordinovat. Teta Šmídová je jistě informována od pí. Suchanové a Vilmy Knopové. Dále: dostává Lída peníze dál od M.S.Z.S., pak-li ne, ať vybírá sama, ať si ponechává 500,-Kč měsíčně, aby měla pro svou potřebu. Jak je to s bytem, smíte-li tam, napište. Lída se vrátí s dětmi tehdy a tehdy domů, nesmíte-li tam, napište: byt změní - přestěhují se. Co s klíči, máte ty, co byly u tety Š. nebo jiné? Prostě šikovně mi vše vypište, já porozumím. Vím o případě M v bytě od pí. Svěrákové, je tu se mnou. Já smím Vám psát 1x v měsíci a to jen 6 řádků, prohlížejte důkladně věci, které posílám, v poslední krabici je psáno po straně, nutno jí rozdělati. Vy pište každý týden i česky 30-40 řádek v dopise, vždy šetřete s místem, ať se toho hodně zvím. Co pro mne znamená zpráva od Vás, nemusím psát. Teď něco o sobě: Prošla jsem hroznou zkouškou životní, ale nelituji toho, nezlomilo mě to, jen Vás je mi hrozně líto, že jsem Vám způsobila tak velký zármutek. Pí. Š je tu se mnou a ta mě prozradila, ale to nic, žijeme tu v dobrém kamarádském duchu a těšíme se na konec. Optimismu je tu plno, napište, je-li oprávněn: na shledanou - nebo nakreslete vánoční stromek, nebo něco, co by mě opravňovalo k dobré náladě, nebo Jana ať mi nakreslí koníčka a pošlete to, bude to znamenat, že se brzo shledáme. K soudu ještě nedošlo, možná, že budu poslána do koncentráku v Něm. V tom případě dostanete všechny moje věci zpět, nelekejte se toho, vydrží to jiní lidé, než já! - Ležela jsem 3 týdny - moč.měch., ledviny, nervy, už je zase dobře, buďte klidní. Balíky posílejte 2x do měsíce a odesílejte vždy v sobotu neb v neděli a něco z jídla je vždy vítáno, hlavně cukr, ale samotné jídlo neposílejte, vždy také něco prádla. Potřebuji: rukavice palčáky, bačkory vysoké, prosím tetu Š., svetr Lojsův, teplé kalhoty, ponožky, boty s gumovou podešví, bavlnky od Mar.Vich., vyšíváme krásné věci, šikovně dejte nůžky, měkkou tužku, rovněž nějaké vitamíny vždy přiložte. Že mi je někdy k smrti smutno po dětech, to Vám nemohu ani vypsat, ale právě proto, že Vás všechny mám nesmírně ráda, zaháním smutek a duševně se držím, tělesně jsem hodně sešla, ale to zase bude dobré. Vlasy mně hodně prokvetly, ale sluší mi také. Myslím na Vás ve dne v noci a teprve teď vidím, jak ty své děti nesmírně miluji. Co je s rodinou Vicherk., nejsou zatčeni? Ať napíší, co dělají v Petřvaldě, prostě pište všichni. Vilmě jste pomohli? Jaký je tu život, jistě Vám ona vypravovala. Domů se nedostanu, až bude konec a nebo vlivem advokáta. Pište mi hodně o dětech, v duchu je tisknu a líbám - líbám Vás všechny, prosím snažně, pečujte o ně a neopouštějte je ani tehdy, kdybych se já nebo táta nevrátili. A tety Šmídovy ať mi píší, vidím jejich smutek nade mnou, ale věřím, že se sejdeme brzo, a ať mi pošlou nějakou jejich věc, abych se mohla z ní radovat. Máte-li novější obrázky dětí, pošlete a napište od kdy jsou u dědy. Nezapomeňte také nějaké jablíčko, cibuli, citron, marmeládu a pod ní sádlo, čaj, placky,  máme více hlad než sytosti, ale to se dá vydržet. Všechno to jsou poklady. Ovomaltinu, biloklan atd. Musím končit. Všechny Vás nesmírně miluji a tisknu. Děti i Vás Bůh opatruj.

Vaše Boža

Opis dopisu vydaného tiskem po 2. světové válce

Vzpomínka na paní

BOŽENU  VICHERKOVOU

Janě a Božence Vicherkovým

Motto: Nestrachujte se těch, kteří tělo ubíjejí a potom nemají, co by vice učinili.

V jednom podzimním dnu 1941, v době, kdy bylo nad českým národem vyhlášeno první stanné právo, seděl jsem u Vás v pokoji s Vaší maminkou. Seděla u psacího stolu v pravém rohu pokoje pod portrétem Vašeho tatínka. Vaše maminka mne znala od plk. Svitáka, který byl mým strýcem a kterého pověřil Váš otec zvláštním úkolem před odchodem do zahraničí. V té době byl však již můj strýc vězněn (od srpna 1940) a za dva roky, v srpnu 1942 popraven v Německu. Vaše maminka věděla, že jsem jedním z posledních, gestapem pronásledovaným členem odbojové skupiny "Úvod". Hledal jsem navázání k další odbojové činnosti a Vaše maminka mi dělala prostředníka. Zřejmě znala více podobných lidí a mám za to, že se u ní soustřeďovaly vzkazy a instrukce, které se zase rozbíhaly dále. Vyprávěla mi o Vašem otci, že mu hrozilo nebezpečí a že se mu podařilo tajně uprchnout do zahraničí, aby tam mohl účinně zasáhnouti proti našim utiskovatelům.

A tak jsem očekával v její společnosti muže, kterého Vaše maminka o mně již informovala. Za nedlouho přišel, představil se jako škpt. Morávek. Při podání ruky všiml jsem si, že mu chybí jeden článek prstu a uvědomil jsem si při tom, že jsem četl zatykač na něho vydaný, který právě na tuto okolnost upozorňoval. Byl snad posledním členem, žijícím na svobodě ze skupiny vojáků: Balabán, Mašín, Churavý. Chodil stále ozbrojen. Byl dobré optimistické nálady. Věřil, že válka nebude tak dlouho trvat a zabýval se tenkrát myšlenkou přepadnout věznici na Pankráci. Cvičil za tím účelem skupinu střelců a jak mi sděloval, s velkým úspěchem. Domluvili jsme si určité značky ke schůzkám, které jsme si psali na telefonní budce nedaleko od Vašeho domu stojící, které sestávaly jen z teček a čárek a jednou znamenaly: "přijď", jindy "nechoď" nebo "nebezpečí" atd.

Za nedlouho přišel jsem opět k Vám do bytu. Tentokrát se jednalo o ukrytí vysílačky. Slíbil jsem to Vaší mamince a také jsem pro ni místo našel. Mezi tím však pravděpodobně některý z jiných členů vysílačku ukryl. Konečně po třetí u Vás. Vaše maminka mi vyprávěla, že přišel nějaký člověk, vydávající se za parašutistu z Anglie a hledal Morávka. Po Morávkovi z počátku nebylo stopy. Schůzky si dělával na Bílé Hoře. Nebyl však k nalezení a na výzvy nereagoval. Rovněž v obchodě, kam pravidelně docházel, se Vaše maminka o něm ničeho nedověděla. Na to jsme se dověděli, že jel tramvají, snad s nějakým člověkem. Do tramvaje vstoupili z obou stran němečtí polní četníci. Snad se jen domníval škpt. Morávek, že je to na něho past. Snad to i byla. To není vysvětleno. Začal střílet. Na Prašném mostě začala přestřelka, při které dotyčný neznámý voják padl, škpt. Morávek prchl. Při pronásledování ztratil klíče. Němci nelenili, prohledali celou čtvrť a zkoušeli klíče, kde se hodí. Našli opravdu dům jistého policejního úředníka Čecha, kterého snad zatkli a popravili s celou rodinou. O škpt. Morávkovi jsem se ještě od Vaší maminky dověděl, že je někde ukrytý u lékaře, který ho léčí. Byl při přestřelce zasažen.

Zatím bylo již jaro 1942. Co nám asi přinese? Všichni byli plni optimismu, ochotni snášet dobré i zlé. Novou a novou sílu čerpali od našich ze zahraničí. Poslouchali pravidelně všechna rozhlasová vysílání z ciziny pro nás doma, ač to bylo od Němců pod trestem zakázáno. Chtěli stůj co stůj vydržet a nedat se. Netušili jsme však tenkrát, co nás všechny čeká a kolik nám bude ještě vytrpět. I Vaše maminka byla vždy plná optimismu a věřila jen v dobrý konec. Byla ochotna smířit se i s vězněním, jak jsem mohl usoudit z jejího vyprávění, týkajícího se různých známých již zatčených.

Konec jara nepřinesl však nic dobrého. Celý svět se dozvěděl, že Češi zastřelili německého protektora, tyrana Heydricha, německého to pána nad zeměmi českými, ale nevěděl, jen slyšel o tom, o krutých represáliích na tisíci českých životech páchaných a kolik obětí si vyžádalo druhé stanné právo ihned na to vyhlášené. To byl konec května 1942, ve dnech, kdy jsem jel z Prahy na Českomoravskou Vysočinu, kde jsem byl ve Žďáru nad Sázavou zatčen a vězněn v Brně v Kounicových kolejích a potom v Německu. Gestapáci denně stříleli desítky našich lidí pod oknem, ke kterému jsem byl přivázán tak, abych viděl popravy a při tom jsem byl vyslýchán. O Vaší mamince jsem se dověděl až po válce, kdy jsem se vrátil z vězení v Německu, o jejím zatčení a zahynutí. Rovněž škpt. Morávek zahynul.

A Vy obě, Jana i Boženka, byly jste docela malé holčičky, ani jste netušily, co se děje kolem Vás. A tak si vzpomínám, jak přišla jednou s Vámi teta z procházky. Menší Boženku nesla v náručí a větší Janičku vedla za ruku. Maminka Vás však rychle posílala pryč, když jste přišly do prostředí podobných návštěv. Netušily jste, kolik Vaše maminka riskuje, kde je a proč není s Vámi Váš tatínek. Vždyť Boženka ho ještě ani neviděla a Janička si jistě už mnoho nepamatuje. Až budete velké, teprve všechno pochopíte. Pochopíte ty oběti Vaší maminky, přinášené od samého začátku války. Škoda jen, že nemůže ona sama říci tak mnohé, jak těžko tu bylo tenkrát žít a kolik hoře a utrpení vytrpěl český národ za léta 1938 - 1945. A tak si vzpomínám na Vaši maminku, jak vždycky sedávala na onom místě, jak jsem uvedl na začátku, jak byla statečná a obětavá, jak věřila vždy jen v dobrý konec, kterého se bohužel nedočkala. Byla tím jedním velkým člověkem, který tak statečně nesl všechna utrpení a který položil i tu oběť nejvyšší - život.

Měly jste opravdu statečnou a ušlechtilou maminku.

Škpt. let. Adolf Pitr - Bartoň

Svobodný Havlíčkův kraj

Ročník II., strana 5.,

Květen 1946

Za sestrou Boženou Vicherkovou - Marešovou

V rámci oslav prvního výročí revoluce odhalovala Tělocvičná jednota Sokol v Křivsoudově na své sokolovně pamětní desku bývalé své náčelnici, sestře Boženě Vicherkové - Marešové, popravené v koncentračním táboře Mauthausenu a choti divizního generála letectva a předsedy Čs. Červeného kříže Aloise Vicherka.

Sestra Božena Vicherková pochází z obce Křivsoudova v okrese ledečském, kde se narodila 18.1.1902. Byla horlivou a nadšenou cvičenkou tamní sokolské jednoty a v letech 1920 - 22 její náčelnicí. Absolvovala okrskový cvičitelský kurs ve Vlašimi a župní cvičitelský kurs v Tyršově domě v Praze.

Byla sokolkou opravdu tělem i duší. Byla i skvělou herečkou a mnoho divadelních rolí vyhrála přímo s uměleckým vkusem. Po dvouletém náčelnictví se provdala, aby jako choť čs. důstojníka uplatňovala dále myšlenku sokolskou v jednotě Praha-Kbely, kde byla vzdělavatelkou a cvičitelkou žactva plných 6 let a dostala za svoji sokolskou činnost diplom.

Sestra Vicherková, když její manžel v minulé válce světové jako uvědomělý čs. důstojník a legionář odešel za hranice, aby se tam účastnil činně druhého odboje za naše osvobození, ukázala, že je hodna býti chotí čs. generála a sama se aktivně zúčastnila ilegálního domácího odboje. Byla zapojena pod krycím jménem "Větrovská" do jedné vojenské skupiny pražské, soustředěné kolem známého plukovníka Mašína a kapitána Morávka, kde byla jednou z vedoucích osob. V této skupině byla i první choť náčelníka generálního štábu, pí. Bočková, později též nacisty popravená. Kapitán Morávek doručoval zprávy a pokyny B. Vicherkové prostřednictvím její sestry sl. Ludmily Marešové, která tajnými poznámkami na biografických návěstích na nároží v Praze-Břevnově, kde tehdy Vicherkovi bydleli, sdělovala, zda je schůzka možná.

Tato ilegální odbojová skupina, která měla i svou tajnou vysílačku v bytě generála Bočka, byla bohužel v době běsnící heydrychiády v r. 1942 odhalením její pobočky v Pardubicích prozrazena. Tak smělý plán statečné sestry Vicherkové osvobodit vězněného plukovníka Mašína z Pankráce byl tehdy zmařen. Sestra Vicherková byla hledána 5 gestapáky nejdříve v Křivsoudově, až dochází k jejímu zatčení 3. července 1942 ve Strmilově u Jindřichova Hradce, kde byla tehdy se svými dětmi na letním bytě. Gestapo obsadilo bojově celou ulici, tak že uniknutí z jeho spárů nebylo možné. Nejprve byla ve vazbě na Pankráci a od 26.8. do 22.10. na Malé pevnosti v Terezíně, odkud se jí podařilo poslat dva motáky svému švagru Dr. Hokrovi do Prahy. V prvém psala, že je po těžkém 11. hodinovém výslechu v Pečkárně a že nic neprozradila. Doslovně psala: "Jsem tělesně velmi sešlá, ale duševně silná a nelituji, co jsem pro odboj vykonala." Ve druhém motáku oznamovala, že odjíždí v plném zdraví a veselá s větším transportem do neznámého koncentračního tábora v Říši na práci........

A zatím dny jejího života byly již sečteny, neboť krátce na to němečtí nacističtí katané ji popravili. To se stalo 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausenu v Dol. Rakousích v 9 hodin 10 minut ráno. Žádná bližší zpráva z koncentračního tábora o konci jejího života není známa. Oznámení o tom, že sestra Vicherková zemřela, bylo doručeno Dr. Hokrovi v Praze až v polovici února 1943.

Sestra Božena Vicherková - Marešová byla statečnou českou ženou hodnou svého stejně statečného muže, neboť nezradila skutečně nikoho při svých výsleších. Byla právě tak i dobrou matkou svým dvěma dceruškám, Janičce a Božence, které měly u svého dědečka a strýčka v Křivsoudově za války útulek i náhradu za své rodiče.

Sestra Vicherková byla i vzornou chotí, neboť věrně provázela manžela na jeho cestě životem, na níž ho sílila a podporovala. Můžeme jí proto směle řadit k českým ženám toho typu, jako byla Charlotta Masaryková..

Památka statečné sokolské náčelnice sestry Boženy Vicherkové - Marešové nebude nikdy zapomenuta.

Jar. Sůra

Opis zprávy o provedení popravy

Od p. Josefa Ulbrechta z Benešova, který byl toho času jako vězeň v Mauthausenu a dělal tam písařské práce /vyplňoval úmrtní listy.

Ve dnech 21. ,či 22.října 1942 byla přivedena do koncentračního tábora MAUTHAUSENU skupina 263 českých lidí (135 žen a 128 mužů či dětí). Byli velmi slušně oblečeni a měli s sebou také menší zavazadla. Nebyli jako obvykle vysvlékáni odbavováni za prádelnou a pak koupáni, ale za přísného dozoru vedeni stranou (za prádelnou a kuchyní) do kamenného, tzv. "bunkru". V této budově vedle četných cel byla v podzemí zvláštní plynová komora, místo pro střílení a věšení, chladírna mrtvol, 2 krematoria a jiné. Plynová komora, její výmysl a uspořádání bylo výmyslem tehdejšího SS-Standortartze Dr. Krebsbacha, který byl z Kasselu a lékárníka SS-Obersturmführera Wasického (posledně prý byl v Mödlingu u Vídně), zatím co nad střílnou a šibenicemi bděl sám velitel tábora SS-Standortenführer (Američany dopaden a zastřelen) Fr. Zierreis. Do plynové komory vcházelo se místností, ve které se odkládalo šatstvo. Tam dostal příchozí ručník s poukazem, aby šel dál do "koupelny". Na pohled místnost nevinná. Velikost její je asi 5 x 4m, výška 180cm a vešlo se tam najednou (vlastně nacpalo se do ní) na 120 osob. Na podlaze dřevěné rohože, na stropě pak dírkované potrubí jako sprchy. V levém rohu této neveliké koupelny byl ukryt větrák. V pravém rohu zvláštní otvor, kterým místo vody vháněl se plyn do místnosti (cyklon - B, vyráběný u nás v Kolíně). Po pravé straně byly také dveře, kterými se vcházelo k šibenici a střílně. V těchto dveřích bylo okénko, kterým nacisté SS-bestie přihlíželi, jak jejich oběti umírají. Této bestiální vraždě přihlížely také ženy Führerů a dokonce i jejich děti. Usmrcování plynem prováděli SS-mani sami, zvláště velitel Fr. Zierreis, Dr.Krebsbach, Wasicky, SS-Ostuf, Schulz (přednosta polit. odd.), SS Hacha, Rett (Američany dopaden a usmrcen), SS Usch a Trum i jiní. Věšení ponejvíce i střílení Zierreis, Schulz, Rett a Trum. Oběti byly stříleny ze zadu do hlavy a jejich krev byla hned spláchnuta vodou. Ti vězni (zelení tzv. zločinci z povolání), kteří nahé mrtvoly vytahovali, byli SS-many pod nějakou záminkou popraveni. Ku konci pak tyto práce konali židé, kteří také až na jednoho (Poláka) byli v poslední chvíli Rettem zastřeleni. Na živu zůstal důležitý svědek, který po všechna léta v topírně bunkru mnoho vyslechl a snad i viděl. Věnuje se Franz Kandut a pochází tuším z Vídně, pak bývalý capo "Rvieru", jeho přítel (kas) R.Somvar z Hamru u Steyru. Ti mi svědectví o. sdělili, že někteří z této skupiny byli zastřeleni, ale velká většina ženy a děti byly usmrceny v plynové komoře. Podle úředního dokladu zemřeli všichni dne 24. října 1942, skutečná hodina smrti není udána, podle výkladu jmenovaných odbylo se to v noci, že doba úmrtí byla podle doručeného seznamu a politického oddělení do kanceláře SS-Standortartzta označena od 8.30 až do 17.42 (námi písaři dle všeobecných pokynů). Ve skutečnosti se však tento celý barbarský akt odehrál za nejvýše 5 - 6 hodin.

Pamatuji se bezpečně, že za pochmurného dne 24.10.42 již v ranních hodinách z obou krematorií šlehaly obrovské plameny, a pak neustále po dva dny a noci, a volaly po spravedlnosti. Již tehdy říkali jsme si, že dostaneme-li se na svobodu, že bude povinností národa zvláště těmto mučedníkům a hrdinům postaviti na místě "Kříž s trnitou korunou a vavřínovým věncem". Po odchodu z tábora zanechali jsme ve zmíněné komoře alespoň kytici lučních květů. Jsou to druhé "Lidice" a to by měl zvědět celý svět.

Upozornil jsem na to v repatriačním úřadě, psal do Rozhlasu a redakce Rudého práva, avšak dosud se nikdo neozval.

Šaty po těchto umučených přešíval politický vězeň Marek z Loun pro SS-many a jejich ženy. Dal by se o tomto případě napsati celý román.

Ku konci přikládám ještě krátký zápis, který dostal cap. Teylor, vedle obšírného ústního výkladu. O skutečnostech se nechci ani více rozepisovati - znáte je, co tito moderní kanibalové dovedli vymysliti a uskutečniti.

V Praze 27. července 1945 MNO, vel. 1. let. (podpis nečitelný)

Execution of 263 CZECH men and women (Poprava 263 českých mužů a žen)

Kolem 22.října 1942 byla dopravena do koncentračního tábora MAUTHAUSENU 135 českých žen a 128 mužů. Ponejvíce manželky či rodiče - ba dokonce i děti těch Čechů, kteří odešli za hranice, členi "Národního odboje". Těchto 263 osob bylo z části zastřeleno, ale ponejvíce, zvláště ženy a děti plynem usmrceny, podle úředního dokladu dne 24. října 1942.

Plameny krematoria po dva dny a noci šlehaly a volaly po spravedlnosti. Pro náš nezapomenutelný dojem. O jejich velmi slušivé žactvo a šperky rozdělili se "Führermani, SS-mani a četní BV-Ha-ftlinci". Ukrutnosti a zvěrstva opilých SS-příslušníků zvláště na ženách před jejich umučením nedají se dobře prokázati, ale svědkové (již dříve jmenovaný Born, Kandut a jiní), kteří v bunkru a plynové komoře a krematoriu pracovali, podle zoufalého nářku a křiku žen, správně o těchto činech usuzují.

P r e s i d e n t

R E U B L I K Y Č E S K O S L O V E N S K É

udělil

V uznání bojových zásluh, které získala v boji

Za osvobození republiky Československé z nepřátelského obsazení

V I CH E R K O V Á    B O Ž E N A

Praha XIX

Československý válečný kříž 1939

IN MEMORIAM

V Praze dne 16.února 1946.

gen. S v o b o d a   v.r.

Úryvek z deníku gen. Vicherka z roku 1947 - po jeho návratu do vlasti

Největším bolestným překvapením bylo, že jsem už více nespatřil mé pusinečky, milované Boženky - ani nevím, jak jsem to přežil! Byl to shon událostí, že mi nedal čas na to myslet, a nebo to byla radost z dcerušek, která převyšovala a přehlušovala hlas žalu? Snad vše dohromady. První náznaky jsem uslyšel od gen. Svobody v Košicích. Nechtělo se mi tomu věřit, až teprve doma u maminky jsem se dověděl celou pravdu, že Boženka zahynula v nejhorším koncentráku v Mauthausenu v Rakousích, a to už koncem října 1942. Byla velkou hrdinkou.