Životopis

Generálplukovník 

Ing. Alois Vicherek

Následující životopis napsal vlastnoručně v červnu r. 1954 letec, vlastenec narozený v r. 1892, čestný občan města Petřvald... 

M ů j    ž i v o t o p i s

Narodil jsem se dne 20. června 1892 v Petřvaldě na Těšínsku jakožto páté dítě (celkem nás bylo 12 dětí) horníka Jana Vicherka a Aloisie Vicherkové, rozené Ježíškové (dcera povrchového dělníka na dole Evžen v Petřvaldě).

Obecnou školu jsem vychodil v Petřvaldě s prospěchem velmi dobrým, jako první žák třídy. Proto jsem také dostal již v březnu takzvanou úlevu a mohl hned nastoupit do práce u zedníků. Po půl roce jsem pak byl přijat jako táčník do dolu Jáma Alpinka (nyní důl Václav) v Porubě u Orlové. Po roce práce v dole jsem byl na vlastní žádost přidělen do zámečnické dílny jako učeň strojního zámečnictví. Učil jsem se tři roky, přitom jsem také absolvoval večerní pokračovací školu v Orlové, s prospěchem výborným, jako první žák třídy. 

Po roku práce jako strojní zámečník na tomtéž dole, kde jsem byl údržbářem pro důlní stroje vrtací a šramací, podal jsem si pro velkou touhu po zdokonalení a dalším vzdělání žádost o přijetí na dvouletou Českou státní průmyslovku mistrovskou, oddělení strojnické v Brně, a byl jsem přijat. Po překonání počátečních potíží, absolvoval jsem tuto školu v roce 1915 s vyznamenáním, opět jako první žák třídy. Přes prázdniny jsem pracoval jako zámečník na dole Alpinka.

Po ukončení průmyslovky jsem nastoupil na místo konstruktéra v Orlovské strojírně v Porubě na Těšínsku. Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914, byl závod -Orlovské strojírny- pro odchod velké většiny zaměstnanců k armádě a do pole, zastaven a já se ocitl bez zaměstnání. Po tříměsíčním marném hledání zaměstnání jsem byl konečně přijat firmou -Elektrometer Erich Roučka Blansko- a to na její inzerát v denním tisku. U této firmy jsem byl po jednoměsíční zkušební době definitivně přijat jako konstruktér a pracoval jsem na konstrukcích elektrických měřicích přístrojů a transformátorů.

V roce 1915 jsem byl odveden a 21.6.1915 jsem nastoupil jako nováček do rakouské armády. Po výcviku jsem byl odeslán na ruskou frontu a tam při Brusilovské ofenzívě dne 21.7.1916 zajat. Jako zajatec jsem byl odeslán nejprve do zajateckého tábora Dárnice u Kyjeva a pak přesunut do Žitomíru, kde jsem byl přidělen do školy "mastěrov ogněstojkago strojtělstva", do konstrukční kanceláře. V Dárnici jsem se ihned hlásil do čs. zahraničního vojska na Rusi, kam jsem byl odeslán teprve až 1.8.1917. Nastoupil jsem jako dobrovolec u 5. pěšího pluku T. G. Masaryka, kde po úspěšném absolvování údernického kursu jsem se stal poddůstojníkem. (V té době byl už u pluku můj starší bratr Josef.) Stal jsem se velitelem čety a zúčastnil jsem se bojů legií na Sibiři a Dálném východě. Později v roce 1918 jsem byl jmenován praporčíkem. V květnu 1919 jsem byl na vlastní žádost přeložen k letectvu do letecké školy jako technický důstojník a zároveň povýšen na podporučíka. V této funkci jsem prováděl přesun letecké školy z Omska do Nikolsk-Usurijska u Vladivostoku, kde zůstala etablována až do odsunu do vlasti začátkem ledna 1920.

Při příjezdu domů byla mi udělena plebiscitní dovolená, jelikož v té době byla právě prováděna příprava plebiscitu na Těšínsku. Když bylo o Těšínsku rozhodnuto jiným způsobem, byl jsem v srpnu 1920 povolán k nástupu vojenské služby u leteckého učiliště v Chebu. Současně mi byla přiznána hodnost kapitána.

V Chebu jsem konal službu technického pobočníka od konce roku 1920 až do konce roku 1923, kdy jsem byl ustanoven referentem pro letecko-technický materiál u MNO. V Chebu při výkonu své funkce jsem též absolvoval úplný stíhací výcvik. Začátkem roku 1922 jsem byl povýšen na štábního kapitána. Koncem roku 1924 jsem byl odeslán na Vysokou školu leteckou do Paříže. V tehdejší době to byla jediná škola tohoto druhu v Evropě, na níž byli připuštěni studovat též cizinci. Tuto školu jsem v roce 1927 úspěšně absolvoval a dostal diplom inženýra letectví a strojní mechaniky.

O prázdninách v roce 1925 jsem vytvořil několik leteckých národních rekordů, za něž mi byla udělena čestná vlajka Čs. aeroklubu. Několik dnů nato jsem se také oženil.

Za manželku si Alois Vicherek vzal Boženu Marešovou, nadšenou sokolku, narozenou 18.1.1902. V říjnu téhož roku byl pilotem letadla, a členem čestného doprovodu presidenta republiky T. G. Masaryka při jeho oficiální návštěvě ve Francii. Vicherka po příletu na letiště v Paříži dekoroval francouzský president čestnou legií.

Po návratu z Paříže v roce 1927 jsem byl zařazen jako velitel zkušebního oddílu u Leteckého studijního a výzkumného ústavu. V tomto roce jsem byl také povýšen na majora letectva. U tohoto oddílu se prováděly veškeré zkoušky za letu všech nově vyrobených prototypů letadlových draků, motorů, přístrojů a jejich příslušenství. V té době jsem byl také předsedou přejímací komise pro přejímání za letu všech nově vyrobených letounů.

V roce 1928 jsem vytvořil dva světové letecké rekordy a několik národních. Čestná vlajka Aeroklubu mi byla udělena podruhé.

Světové rekordy dosáhl Alois Vicherek na uzavřené i přímé trati. Pro přímý let si zvolil trasu přes baltské státy do Sovětského svazu. Rekord sice překonal, ale málem jej nepřežil. K letu došlo 5. října 1928 z letiště Kbely. Asi po 15-ti hodinách letu za sněhové bouře selhalo osvětlení palubních přístrojů v jednosedadlové Avii BH-11B a pak se, patrně v důsledku zamrznutí karburátoru zastavil motor. V naprosté tmě klesal klouzavým letem bez nejmenší představy o terénu k nouzovému přistání. To skončilo prudkým nárazem, zraněním obličeje a bezvědomím. Za úsvitu jej nalezli venkované. Pět dní pobyl v nemocnici v Bědnoděmjanovsku. Jeho výkon byl oficiálně změřen jako průlet dráhy 2011km a uznán tehdy světovým rekordem vzdálenostním v přímé linii v kategorii malých sportovních jednosedadlových letadel.

V roce 1929, po absolvování kursu velitelů oddílů jsem byl ustanoven velitelem perutě u tehdejšího 6.leteckého pluku a koncem roku povýšen na podplukovníka. U téhož pluku jsem se postupně stal zástupcem velitele pluku a pak velitelem pluku.

V roce 1933, po úspěšném absolvování kursu pro vyšší velitele jsem byl povýšen na plukovníka a ustanoven přednostou I.odd. III. let. odboru MNO, na kterémžto místě jsem působil až do likvidace armády v roce 1939.

Divizní generál Václav Kopel o A. Vicherkovi uvedl: 

"Vzácný, pevný, ryzí charakter, neobyčejně vytrvalý a houževnatý, vysoké intelektuální úrovně. Jeho vědomosti v letectvu (zejména v technických věcech) jsou perfektní."

Po 15. březnu 1939 jsem začal organizovat ilegální hnutí proti Němcům a se spolupracovníky z vojenské ilegální organizace zúčastnil se organizování odchodu našich letců do zahraničí. Na začátku přes Těšínsko do Polska a po jeho obsazení přes Slovensko, Maďarsko do Jugoslávie.

Koncem roku 1939 jsem dostal výzvu od našich ze zahraničí, abych do 14 dnů opustil ČSR, což jsem uskutečnil 16.1.1940. Rodinu jsem musel nechat doma, žena byla v sedmém měsíci těhotenství a první dcerka dva a půl roku stará. Manželka s mým odchodem plně souhlasila. Po mém odchodu pracovala s plk.Mašínem, kapitánem Morávkem aj., pokud jsem to mohl po svém návratu zjistit. Pracovala až do července 1942, kdy byla zatčena a po věznění na Pankráci a v Terezíně, v říjnu téhož roku popravena plynem v Mauthausenu. Děti (druhá dcerka se narodila v březnu 1940) příbuzní před Němci uchránili. Avšak majetek mi byl zabaven a Němci všechen rozkraden. Po svém návratu nenašel jsem nic, ani z majetku ani z leteckých trofejí.

Generál Vicherek používal krycí jméno Josef Slezák (dle svého slezského původu). Podle vyjádření generála Sergeje Ingra "staral se svědomitě a houževnatě o letectvo, pro které se snažil dosáhnout co nejvíce v každém ohledu. Nesnadné poměry v cizím prostředí oddalovaly často rychlé a včasné řešení různých otázek, což nebylo mnohdy pochopeno nebo uznáno některými podřízenými." Ze záznamu generála Rudolfa Viesta vyplývá, že britské ministerstvo letectví informovalo Jana Masaryka takto: "Osobně proti generálu Slezákovi nemáme nic, ale stanovisko Air Ministry je, že kdyby generál Slezák byl dán na místo, kde by měl přímý vliv na piloty, Air Ministry by nemohla převzít zodpovědnost.

V zahraničí jsem byl ve Francii velitelem čs. letectva a taktéž i ze začátku ve Velké Británii. Protože se mi zde přes veškerou snahu a úsilí nepodařilo dosáhnout toho, aby čs.letci byli organizováni v samostatných československých jednotkách, ba dokonce nebylo možno prosadit ani naše vojenské odznaky na letecké stejnokroje, proto jsem žádal o zproštění ze své funkce velitele letectva s tím, abych byl jako prostý dobrovolec-pilot zařazen do bombardovací perutě. Přes několik žádostí o toto zařazení mi vyhověno nebylo a namísto toho jsem byl přidělen do kanceláře presidenta republiky - pro průmyslové záležitosti.

Dne 4. března 1941 generál Vicherek napsal: 

"Dělal jsem to proto, abych poznal, jak se rozhoduje o podobných záležitostech bez popularity politické, bez pomoci politiků, bez pomoci představených a bez pomoci Britů, jen na podkladě otevřeného a přímého jednání s povolanými činiteli. Během projednávání nabyl jsem nových bohatých zkušeností životních, kterých plně využiji v další činnosti pro osvobození naší domoviny, řídě se vždy a všude nekompromisně heslem našeho vůdce v prvním odboji: Pravda vítězí. Dnes nejvyšší autoritou československého letectva je ustanoven inspektor čs. letectva brigádní generál Janoušek, proto pokládám za svou povinnost jmenovaného plně podporovat v zájmu prosperity a dobrého jména československého letectva."

Koncem roku 1941 jsem těžce onemocněl trombózou obou dolních končetin a trupu až po hrudník. Stav byl beznadějný, ale organismus to během desetitýdenního pobytu v nemocnici překonal a já pak po tříměsíční rekonvalescenci jsem byl pověřen mimo dosavadní přidělení též vedením Československého červeného kříže v zahraničí, jako jeho předseda.

Koncem roku 1944 jsem byl vyžádán naším čs. vedením odboje v SSSR, abych tam byl odeslán k převzetí velení 1. čs. samostatné smíš. letecké divise. Uvítal jsem to s radostí, ale jednání bylo velmi zdlouhavé, takže teprve v druhé polovině března 1945 jsem mohl odletět z Londýna přes Paříž, Neapol, Athény, Káhiru, Teherán, Baku, Stalingrad do Moskvy. Zde opět jsem byl formalitami zdržen téměř 14 dnů, takže na frontu k 1. čs. letecké divisi jsem přiletěl přes Kyjev a Krakov až v druhé polovině dubna, právě den poté, kdy divise dostala svůj prapor. Tomuto aktu byl přítomen též Klement Gottwald a Ludvík Svoboda. U nich jsem se hlásil a s nimi též odletěl do Košic. Tam mi byl určen můj úkol a po obdržení pověřovacích listin od naší vlády pro sovětské velitele, odjel jsem autem dne 2. května znovu k naší jednotce na frontu a s touto jsem prožil zakončení druhé světové války i návrat do Prahy v květnu 1945. V roce 1946 jsem byl povýšen na divisního a v roce 1948 na sborového generála.

Za svou účast v I. a II. odboji byl jsem vyznamenán mnohými vojenskými vyznamenáními.

V roce 1948 jsem se podruhé oženil.

Za manželku si Alois Vicherek vzal Marii Styblíkovou, učitelku, nar. 25.8.1915. V roce 1949 se jim narodil syn Alois.

Na území republiky jsem byl nepřetržitě velitelem letectva až do mého odchodu na dovolenou v červnu 1950 a pak do pense dnem 1.1.1951.

15. zasedání Nejvyšší rady obrany státu 1. června 1950 rozhodlo "odeslat ihned na dovolenou a penzionovat generála Vicherka", který potom 30. června podepsal protokol o předání materiálů velitele letectva a dnem 1. července byl přeložen do výslužby.

Po nástupu dovolené před odchodem do pense, jsem ihned začal hledat přiměřené zaměstnání, které přes mé úsilí i sliby s. ministra průmyslu, jsem si se značnými potížemi sám našel až začátkem roku 1952 v Ústavu pro důlní mechanizaci, ale již po 6 nedělích jsem dostal 14 denní výpověď prý proto, že jsem v dolech pracoval před mnoha a mnoha léty. V téže době byl v novinách inzerát firmy Regula, na nějž jsem se přihlásil o zaměstnání. Byl jsem přijat a koncem března 1952 jsem v Regule nastoupil jako laborant. V roce 1953 jsem byl zvolen do dílenské rady. Téhož roku v červenci mě vojenské velitelství Prahy vyrozumělo, že mi snižuje odpočivné platy o 2/3 proto, že prý jsem byl přisluhovačem buržoazního režimu a neprojevil dostatek porozumění při budování socialistického zřízení. Podal jsem odvolání a příslušný výnos byl pak MNO v plném rozsahu zrušen a zároveň jsem byl vyrozuměn, že mi byla přiznána hodnost generálplukovníka. V téže době jsem dostal v Regule - Nusle výpověď, prý na pokyn z vyšších míst. Zůstal jsem však v zaměstnání a 1.ledna 1954 zařazen do Regula-projekt jako vedoucí vstupní kontroly, kde pracuji dodnes. Zde jsem byl znovu poctěn důvěrou spolupracovníků a zvolen opět do dílenské rady.

Politicky jsem nikdy organizován nebyl a nejsem, avšak celý svůj život jsem se snažil a snažím, abych svým úsilím a prací co nejvíce prospěl naší vlasti.

Praha 7. června 1954

Generál Ing. Alois Vicherek zemřel po krátké nemoci 15.1.1956.